Čtyři Hanky, díl 2.

Toto je kopie záznamů z blogu dvanáctiletého kluka. Jeho obvyklý život a obvyklé starosti se postupně změní na více než neobvyklé.

Dvacetjedna

Máma nám vysvětlila, že zatím budou na nákupy a tak chodit jen oni s tátou. Do školy půjdeme, až budeme naočkovaní. Kamil k nám stále nemůže a samozřejmě ani já k němu.
Aktualizace 21:17: Imagine Dragons prý chystají novou desku a příští rok turné!!! Tak to fakt musím vidět!

Dvacetdva

Kamil mi radostně volal, prý už je naočkovaný a má protilátky, takže už může kam chce. Máma říkala, že jeho rodiče pracují někde na úřadě, proto šli tak brzo. Naši nepracují nikde, tak nevím, kdy se dostaneme na řadu my.

Dvacettři

Nechci už sedět doma! Jdu prostě ven!
Aktualizace 11:24: Venku je krásně! Je tu jen nějak málo lidí. A pokukují po mně, i po sobě navzájem, je to prostě divný.
Aktualizace 13:56: Schovávám se v průchodu a nevím, jak se dostat domů. Někdo na mě volal, jestli můžu chodit po venku, tak jsem radši utekl. Budu muset počkat do tmy.

Dvacetčtyři

Nepsal jsem, protože jsem měl zabavený telefon. Schovával jsem se v tom průchodu, ale pak si mě všiml nějaký chlap, zavolal dalšího a pak přiběhla ještě nějaká paní. Hodně na mě křičeli, jestli jsem očkovaný. Nic jsem neříkal, tak zavolali policajty. Alespoň se ke mě nikdo nepřibližoval. Nakonec přišli tři lidi v pláštích a s maskama, asi doktoři, a ti mě odvezli domů.
Naši byli úplně vyřízení. Dostali jsme pokutu a táta mě zbušil a sebral mi mobil.

Dvacetpět

Sedíme pořád doma, nikdo už s nikým nemluví. Ze školy přestaly chodit úkoly, objevila se jen zpráva, že očkovaní můžou normálně na vyučování. Stejně jsem na to už dlouho kašlal. Máma s tátou chodí vždycky večer do obchodu, neočkovaní smí jen večer a bývají tam strašné fronty. Dneska byly k večeři rybičky z konzervy a taková divná čokoláda, protože nic k tomu už neměli. Dokrmil jsem se tatrankou, ale ségra to viděla, začala ječet a táta mě zase zbušil. Máma mě bránila a tak se zavřel v ložnici. Aspoň mi nesebral znovu mobil.

Dvacetšest

Došlo na nás s očkováním! Čekáte hurá? Tak to marně, protože táta se s mámou strašně pohádal, zamknul byt a teď vyhrožuje, že ten klíč spolkne. Máma brečí, ségra brečí. Prý nám docházejí peníze, to je blbý, protože mi nějak přestává fungovat nabíječka na mobil. Kamil mi neodpovídá na zprávy.

Dvacetsedm

Dnes to byl nářez. Ráno táta šel na nějaký pohovor či co, musel na to mít speciální povolení. A tak nás máma se ségrou rychle vzala a utíkali jsme k doktorovi. Do nemocnice jsme museli zadem, nějaká vykachlíkovaná chodba, smrdělo to tam, táhlo tam a byla tam zima. Čekali jsme snad tři hodiny, než nás někdo v plášti masce vzal a naočkoval. Asi ho to štvalo, protože byl strašně hrubý a hodně to bolelo. 
Táta s mámou samozřejmě nemluví, ale máma mluví na něj, snaží se ho uklidnit.

Dvacetosm

Psal jsem Kamilovi o tom očkování, ale nemám mu psát, dokud nebudu mít imunizaci. Ptal jsem se mámy, co to je. Prý půjdeme na test, jestli to očkování zabralo, a prý je Kamil blbec. Jo a táta šel nakonec na očkování taky, protože ten pohovor, co na něm byl, asi nějak nedopadl. Brečel, snažil se s tím schovat, ale to u nás doma moc nejde. Je to divný.

Dvacetdevět

Byli jsme dnes na té kontrole imunizace, výsledky snad budou ještě dneska. Stejná, hnusná chodba. Jen táta půjde až za dva dny. Už aby to bylo, pořád se krmíme jen konzervami, obchod je pro lidi bez potvrzení jen jeden na celou čtvrť a není v něm moc výběr. Donést jídlo nám nikdo nechce, pokud nemáme potvrzení. Je to nálepka s takovým velkým I a dlouhým číslem a QR kódem, leskne se to. Dá se dát na dveře, dospělým to lepí do občanky.
Aktualizace 15:44: Zatím nic.
Aktualizace 18:12: Zatím nic.
Aktualizace 21:34: Přišly výsledky.

Třicet

Nechápu to. Máma mi to vysvětlovala, táta mi to vysvětloval, ale nechápu to. Proč se nám neudělala ta blbá imunita? Ani mně, ani sestře, ani mámě. Prý by to mohlo být dědičné a možná to ještě budeme moct zkusit. Nechci pořád sedět doma! Psal jsem to Kamilovi, zatím neodpověděl.

Třicetjedna

Tak táta je v pohodě, dostal nálepku s velkým I. Konečně jsme měli k jídlu něco normálního, dokonce byly párky! A byly super! Jenom my pořád nikam nemůžeme. Nebo jo? Nerozumím tomu. I sestra se na to ptala a nikdo nic neví. Máma někam psala, táta telefonoval.

Třicetdva

Táta si šel zase hledat práci, prý je to nadějné, říkala máma. Sama to nezkouší, bez Íčka to nemá cenu. Asi jsme dnes se sestrou hodně prudili, protože nakonec rozhodla, že teda půjdeme ven, alespoň se projít a tak. Všichni tři.
Aktualizace 16:45: Mám strach.

Třicettři

Minule se mi o tom nechtělo psát. Ta vycházka se moc nepovedla. Jen tak jsme šli městem a bylo to divný. Lidé po nás koukali, jako bychom šli v pyžamech nebo co. Nějaká žena si uplivla a rodiče s dítětem v kočárku na nás z protějšího chodníku volali, abychom šli radši domů. Pak jsme zamířili na hřiště. Sestra si něco plácala v písku a já jsem vylezl alespoň na stěnu, ale pak jsme uslyšeli, že se máma s někým hlasitě hádá. Ti lidi na ni byli hodně sprostí. A na nás. Chtěli, abychom šli hned pryč. Máma nás k sobě zavolala, dostal jsem od někoho ránu do zad a sestře podkopli nohy. Brečela, drželi jsme se mámy za ruce a spolu jsme utíkali domů. Něco po nás hodili, nedíval jsem se.
Táta strašně řádil, někam volal a psal. Bylo to hodně psycho.

Třicetčtyři

Kamilovi už nejde psát, jako by si mě zablokoval, nebo nějaká chyba? Zkoušel jsem mu zavolat, ale típl to. Možná je ve škole, jak už jsem tak dlouho doma, ani mi nedošlo, že mu asi volám do vyučování.
Dnes jsem si prohlížel tátu, když se chystal zase někam jít. Je hrozně šedý a starý. Všiml si toho a pohladil mě a říkal, že to bude dobrý. To znamená, že to dobrý nejspíš nebude.

(pokračování příště)