Na pivo do kavárny aneb Muži, kteří milují nářadí

Původně to byla hospoda, ale pak ji musel majitel zavřít a prodat. Byla totiž příliš jednoúčelová. Jako dříve masny nebo třeba pošty, na kterých šlo o dopisy a balíčky a vonělo to tam razítkovou barvou.

Jako obchod s kožešinami. Dokonce ani výdejní místa už nejsou jen výdejními místy a naopak trafika už kromě cigaret a místo novin vydává balíky, aby splnila příkaz doby - a především, aby nemusela zavřít krám, jako tahle hospoda.

Svět si s ní chvíli nevěděl rady. Jen tak tam stála v řadové zástavbě z minulého století, avšak s privilegovaným umístění na rohu, díky čemuž bylo možné nahlédnout do zadního dvora. A tak ten, kdo by se nechal zmást zdánlivě jen pomalým chřadnutím nemovitosti a nesměle se šířící vlhkostí, takovému stačilo jen pohlédnout na džungli za ní, rozpadající se dřevěný přístěnek a propadnutou střechu na bývalých záchodcích, aby věděl, že si příroda toto území nárokuje rychle a chtivě.

Bývalé hospodě však nebylo souzeno v klidu zesnout v hromadu převážně nepálených cihel. Na stráni opodál vyrostlo nové městečko bytových domů, také nedaleký řídký lesík byl kultivován v lidské sídliště, dokonce v samotných ulicích kolem se z některých domů stávaly bytovky přitahující svou uhlazenou polystyrenovou fasádou spíše městské lidi, samotné ovšem víceúčelové a spěchající a tak by byl osud hospody stejně býval zpečetěn.

Chřadnoucího domu si naštěstí všimla jistá romantická duše a protože byla podnikavá a na mateřské, pokusila se jí vdechnout nový život. To se podařilo přechodně, přesně do té doby, než se ukázalo, že několik limonád a balíček ožužlaných tyčinek podnik neuživí a nevydělá ani na primalesk. Romantické duši vzali dítě do školky a kamarádky, kterým se poštěstilo totéž, se přesunuly do fitka. Bývalá hospoda znovu osiřela, ovšem objevena tímto pokusem o oživení, nezůstala tentokrát opuštěná dlouho.

O něco méně romantická dvojice žen našla v pauzách střídavé péče svůj podnikatelský talent a pochopila, že je třeba urychleným obyvatelům nabídnout to, co tolik potřebují. Uklidnit se, ale nezastavit. Vinotéka s kavárnou nabízela kombinované možnosti přes den i večer a dům tak dostal nový kabát i účel. Nevadilo mu to, byl dokonce rád, i když by už jistotně měl nárok na svůj klid.

A zde se dostávám ke třem kamarádům, o nichž jsem chtěl původně vyprávět. Scházeli se právě v tomto baru a kavárně podle možností obden, v létě i častěji. Pochopitelně kromě víkendů, které trávili s rodinami ve věčném tažení za zábavou, které při tom množství lidí toužících užít si volna stůj co stůj udělalo z každé útulné akce v okolí sta kilometrů festival s deseti stánky, šňůrou toitoiek, obřím parkovištěm a příslušnou dávkou frustrace.

Byli pravidelnými hosty a tak dostávali lahvové pivo z ledničky, přičemž jinak tento nápoj nechvalně proslulý ničením rodin, vkusu i chuti majitelkám do podniku nesměl. Občas propašovali i vlastní petku pro změnu chuti a měli chlapeckou radost, že jim to prošlo a převezli obsluhu. To samozřejmě nikdy nebyla pravda a oni to jako ženatí muži nejspíš věděli, ale bezstarostně ignorovali.

Všichni tři bydleli v nových domcích, které obkroužili bytovky, a jejich obyvatelé si tak užívali dočasný život na okraji čtvrti a pohled do polí, která budou za pár let zastavěna a oni se ocitnou v sevření jako ostatní. Každý domek měl garáž a zahrádku přiměřené velikosti, aby ji bylo možné velebit stejně jako ignorovat bez větších škod. A kdo má dům, garáž a zahradu, ten potřebuje nářadí, nástroje a zařízení všeho druhu na jejich... no na všechno. Tihle přátelé moc rádi potřebovali nářadí, nástroje a zařízení a často a s radostí se jim věnovali. Dalo by se říci, že tyto příležitosti vysloveně vyhledávali.

Toho dne, pěkného že bychom jim mohli závidět, seděli na zahrádce před bývalou hospodou a cucali druhé lahvové, protože večer byl dlouhý a ženy přísné v kontrole, zda se otcům u večerního čtení pohádky nemotá jazyk. Jeden z nich, řekněme Peťa, si postěžoval na dlouhé čekání, které má nyní před sebou. Po dramatické pauze, jež měla povzbudit zvědavost kamarádů lehce již uvadajících v teplém dni, vysvětlil, že se mu ulomil pant na brance oddělující kulturu jejich zahrady od divočiny řepkového pole, což způsobovalo starosti jeho manželce, která se obávala průniku divoké zvěře, a naopak činilo radost Rambovi, rodinné čivavě, protože tak dostal příležitost k nebývalým procházkám. Pant na kovové brance nelze jen tak opravit drátem, konstatoval zkušeně Peťa. Navštívil již odpoledne kutilský obchod a pěkně potrápil chlapíka u spojovacího materiálu, ale hoši - obrátil se na napjatě poslouchající publikum, to bez svářečky neopravíte. Nastalo přikyvování hlav a mručení na souhlas.

Peťa příběh korunoval sdělením, že musel pozvat řemeslníka, což pochopitelně považoval za osobní prohru a ostatní s ním poněkud nekolegiálně souhlasili. A zde bylo vysvětlení onoho dlouhého čekání, na které si Peťa v úvodu postěžoval, termín totiž zněl týden, možná dva. Obtloustlý plešatějící chlapík, kterému ostatní říkali Jarda, připojil historku o svém předlouhém vyhlížení elektrikáře a třetí kamarád, vytáhlý a věčně špatně oholený, bledý muž oslovovaný Majkl doplnil povzdech týkající se pro změnu mimořádných prodlev při opravě myčky. Protáhla se na celé tři týdny, nervy to drásající období věčného napětí okolo kupících se hromad špinavého nádobí, které tchyně, pravidelně je navštěvující, neopomněla nikdy doprovodit příběhy o tom, jak pomáhala na svatbách a kolik jim rukama prošlo talířů a jak to šlo i bez mašin. Opravář se dostavil v okamžiku, kdy tchýně vzpomínala na svatbu o tisíci lidech a obdobném počtu koní a dětí, holubic nepočítaně.

Jarda kontroval historkou o zedníkovi, který měl zapravit omítku po výměně oken. Dostavoval se prý v nepředvídatelných intervalech, až ho nakonec od loňského podzimu už nikdo neviděl. Povídá se prý o něm ledacos.

Peťa poslouchal ty příběhy a na náladě mu to nepřidávalo. Když ostatní spatřili jeho povadlý obličej, posmutněli sice také na okamžik, ale hned zase zvesela žádali o doplnění pitiva, protože šlo zkrátka o výbornou záminku. Peťa se chvilku formálně bránil, jak velela slušnost, ale ve smečce stejně neměl šanci a koncekonců, chlapi to s ním mysleli dobře. A i jim se budou u lampičky plést pejsek s kočičkou.

Neplánovaný nápoj v nich spustil další vlnu pocitů rozhořčení a tak se pěkně zostra pustili do všech těch řemeslníků a jejich potměšilých zvyků, které kazí dobrým lidem domácí soužití. Neváhali je častovat tak nevybíravými urážkami, až se Majkl, vždy opatrný, rozhlížel, aby nějakého toho nezvedence v montérkách neurazili. Mínil, že si to mezi sebou možná říkají. Rozparáděný Jarda byl toho názoru, že je to jedině dobře a že by jim to nejradši rovnou na místě vysvětlil. To se naštěstí ukázalo jako nemožné, protože cukrárnu s rozlévaným vínem tito otrapové překvapivě nenavštěvovali.

Peťa se zbavil své chmury a hotovil se hned zítra zavolat milému frajírkovi se svářečkou, co si ani neumí vést diář, a špinavýma prackama se jim sápe do života berouc si děti, ženy i psy za rukojmí, tedy chystá se mu zavolat a rovnou vysvětlit, že on se sebou rozhodně orat nenechá a na víc než ony tři celé dny, na které si vzal dovolenou a bude na něj čekat, se rozhodně těšit nemá! Jarda s Majklem to jednohlasně odsouhlasili a následný ťukanec lahváči byl asi hlasitější než obvykle, protože se na ně jedna z maminek, které se uleklo dítě, zle podívala.

Tímto vrcholem jejich konverzace zdánlivě utichla a všichni tři se neurčitě rozhlíželi, než Peťa konečně narušil klid s tím, že dnes už musí jít, což zbytek smečky nerozporoval, protože na tom byli stejně a kvitovali s povděkem, že to prohlásil někdo jiný a nebylo to na nich.

Než se rozešli, Jarda jen tak plácl, že to by snad bylo lepší koupit svářečku.

Tímto nevinným prohlášením byl ovšem položen základní kámen dějům následujícího měsíce. Ona jen tak od pasu vystřelená myšlenka kvasila a bobtnala v hlavách tří přátel, takže nebylo divu, že když se za dva dny znovu sešli, nebylo již jiného tématu, kterým by bylo možné začít. 

Jak milovali ty okamžiky, kdy bylo třeba pořídit nějaký přístroj či nářadí! Jistě by jim stačila i podstatně slabší záminka, než poškozený pant, a když o tom později přemýšleli, nebylo jim jasné, jak se stalo, že na tak jednoduchou myšlenku nepřipadli hned, vždyť se jim sama nabídla! Tedy této příležitosti, a nazvěme ji nyní již raději přesněji nutnosti, se chopili každý svým roky vypilovaným a mnoha diskusemi zoceleným způsobem. Snad se nad nimi v těch chvílích i tetelil vzduch a pokud by zrovna kolem cestoval dobrý obchodník, jistě by jej svědění a neurčitý tlak v zátylku přiměl zastavit, lelkovat kolem a zarputile hledat tu lahodnou obchodní příležitost, která se zde rodila.

Otázkou samozřejmě nebylo, zda koupit svářečku, takový dotaz byl zodpovězen již svým položením. Na první setkání po oné osudné větě proto přišli všichni tři již perfektně teoreticky vybaveni a prakticky bez úvodu se s prvním ťuknutím pustili do vzájemného důkladného informování o záludnostech svařování. Jen z výčtu materiálů, které lze svařovat, se zdálo, že svět, jenž dosud znali, byl jen malým výřezem, skoro jen kukátkem do prakticky nekonečného vesmíru, dosud jim utajeného.

Majkl soudil, že by bylo vhodné začít s něčím obyčejným, třeba sprostým železem, ale byl ihned přehlasován a mnoha pádnými důvody z internetových diskusí udolán až ke společnému názoru, že nemyslet od začátku velkoryse je obrovská a fakticky nenapravitelná chyba. Jarda citoval mnohé nešťastníky, kteří utratili svůj těžce vydělaný peníz za obyčejný přístroj, aby pak byli odsouzeni trpce sledovat souseda, jak elegantně svařuje hliník a dík tomu se k němu stahují kutilové ze širokého okolí, přivábeni svařovací mašinou kromobyčejných kvalit.

Majkl kapituloval a u druhého piva naskočil na vlnu shrnutí všech vlastností, které od svářečky potřebuje každý kutil, má-li být hoden takového označení. Jarda nahazoval, Peťa zdatně přidával a Majkl s pocitem jistého studu z úvodního zbytečně skromného až poraženeckého přístupu vše nadšeně chválil a schvaloval. Padla slova o elektrodách i hořácích rozměrů všelikých, posunu drátu i automatice, přemnoho se hovořilo o výdrži a schopnosti svařovat za nevhodného, ba až nepřátelského počasí. Na přetřes přišla i dostupnost náhradních dílů a podsvícení displeje. Peťa nebyl k zastavení a v jednu chvíli se tak rozohnil, že požadoval i připojení k mobilu a to bezdrátové, čemuž Jarda kontroval rezolutním požadavkem na bateriový provoz, alespoň tedy krátkodobý. Zde naštěstí diskusi, lehce se již vymykající zpod kontroly, ukončila servírka s tím, že došlo pitivo. Poslední nápady tak zůstaly nedořečené a naši přátelé se k nim již více nevraceli.

Tím byla víceméně ukončena fáze specifikace a přešlo se rovnou k nákupu, což rozhodně nebyla přímočará aktivita a ani jí být neměla. V tomto bodě se plně projevil různorodý charakter zúčastněných a skoro se chce říci, že události doslova rozkvetly.

Majkl dal zásadně na reklamy. Nejen že je vyhledával, pročítal pečlivě letáky a na internetu nepřeskakoval reklamní videa, on je bral vážně. Ba co víc, věřil jim a byl bytostně přesvědčený o tom, že to s ním reklamy myslí dobře. Neviděl za reklamami jejich autory, ani ač již plné, stále nenasytné peněženky podnikatelů, kteří jimi zásobují svět. Splývaly mu do jakéhosi barevného a lákavého světa představ a možností, kde má každý problém svoje řešení a každé řešení svůj problém. Do něj rád utíkal a lovil v něm ty nejlepší nabídky. Stačilo několik kliknutí a byl zasypán svářečkami. Jeho život se stal místem, v němž se všechny problémy dají vyřešit povedeným svarem a ženy jsou přitahovány světlem elektrického oblouku jako můry.

Jarda reklamám nevěřil vůbec, oháněl se po nich jako po obtížném hmyzu a nestále se snažil ucpávat díry, kterými k němu pronikaly, takže pro nezúčastněného pozorovatele mohl v tomto ohledu vypadat jako pan Dursley z Harryho Pottera, který se snaží zabránit doručení dopisu z Bradavic. Rozjel velkolepou akci pro osmdesát tři záložky prohlížeče, šest excelových tabulek a celou roli manželčina pečicího papíru, s pomocí něhož nakonec vytvořil obrovskou mapu svářeček a jejich vlastností. Měla mu pomoci určit nejlepší z nich. Jeho syn později tvrdil, že viděl otce opilého házet na papír šipky z vedlejší místnosti a tak hledat vítěze, ale Jarda se o tom odmítal bavit.

Peťa snášel reklamy jako nutné zlo a z excelových tabulek se mu dělalo mdlo. Jeho cestou byli lidé. Za dva týdny si udělal přátele ve všech obchodech, kde vedli svářečky, v dosahu městské dopravy trávil cestováním a nekonečnými diskusemi s prodavači celá odpoledne. Z jednoho obchodu byl oficiálně vykázán a v dalším mu bylo důrazně doporučeno vrátit se jedině s objednávkou a nejlépe v zastoupení. Skutečný problém však nastal v okamžiku, kdy nedopatřením pozval tři ze svých přechodných přátel na grilovačku. Jakmile došlo k odhalení zaměstnavatelů, situace rychle eskalovala a skončila rvačkou a podáním vysvětlení na policii. Peťa měl nakonec nepříjemně zúžený výběr a musel tak o víkendu v jiném krajském městě provést zrychlenou variantu svého postupu a nakoupit dřív, než bude odhalen.

Shodou okolností měli všichni tři přátelé svůj přístroj do měsíce doma. Pátečního večera podnikli spanilou jízdu po garážích. Majkl nebyl v některých ohledech nejoriginálnějším člověkem ve čtvrti, nemělo by nás tedy překvapit, že událost tuto nazval kolaudačkou. A protože ani ostatní na tom nebyli zásadně jinak, hned se to ujalo. Každou mašinu slavnostně rozbalili, posoudili příslušenství, poplácali po kastli a uznale pokývali hlavami. Došlo také na zkušební zapnutí a slastný bzukot. Jarda celkově vyhrál první dojem s modře podsvětelným displejem, což Peťa s Majklem prakticky bez váhání uznali, aby se všichni přesunuli na lavičky u dětského hřiště, kde slavnostně zkonzumovali dvě petky moku, které pro tuto příležitost Peťa zakoupil ve stánku až u Tesca.

Plány na víkend byly mohutné.

Jarda se chystal vrhnout na svařování takřka bez přípravy a dokonce měl již nasmlouváno v rámci rodiny několik oprav, kde se svářečka měla nejen uplatnit, ale hrát hlavní roli.

Majkl předevčírem navštívil sběrný dvůr, kde mu bylo vlídně ale rázně vysvětleno, že si nemůže jen tam vzít několik kousků železného šrotu, protože by se jednalo o krádež. Překvapen a jsa prostou duší navrhoval, že by mohl oněch pár tyčí a kousek pásoviny zaplatit, to ovšem hlídač s pokřižováním a uplivnutím odmítl jako úplatek. Nakonec mu za dvě stovky pomohl Dušan od manželky z práce, který zajistil dostatek požadovaného materiálu, jen radil pracovat s ním spíše v ústraní.

Peťa už se nemohl dočkat, až opraví prokletou branku. Barvitě popisoval, jakými vzletnými slovy se rozloučil s proradným řemeslníkem, který měl tak nesnesitelné čekací lhůty a jenž tímto přístupem vyvolal nákup svářeček a nevědomky tak přispěl k vlastnímu pádu. Toto zjištění téměř dramatických rozměrů naše přátele ohromilo do té míry, že se na chvíli odmlčeli v jakémsi filosofickém dojetí. Po přerušení se vrátili zpět k praktičtějším věcem a přemítali, jak v rámci víkendu najít mezi výlety, návštěvami a dalším hodnotným časem stráveným s rodinami čas na chlapskou práci, a to buď v celku, nebo alespoň po částech. S citacemi z filmů o Homolkových se pak v optimistickém rozpoložení a očekávání obdivu rozešli.

Jejich cesty se znovu zkřížily až následujícího týdne ve čtvrtek, díky čemuž dostaly víkendové události čas vyblednout a bylo možné je zpětně vyhodnotit s lehkým odstupem a pokud ne s pokusem o nadhled, tak alespoň bez větších citových hnutí. Přesto úvodní váhání a nezávazná konverzace trvala až do druhé poloviny druhého piva a i poté byla vyprávění roztržitá a přerušovaná dotazy, přitakáváním i výkřiky. Následující popis je tedy pokusem o jejich shrnutí a neklade si za cíl zrekonstruovat všechny detaily, což - jak uvidíte - by možná ani nebylo žádoucí.

Jarda dosud bydlel v hotelu, kam se přesunul z přechodného pobytu v kanceláři, nicméně tvrdil, že už s manželkou mluvil a jsou v podstatě dohodnuti na podmínkách návratu domů. Ono kritické sobotní odpoledne se mu totiž povedlo poranit tchána, šokovat a urazit tchýni a jeho syn málem oslepl, i když mu lékař dětské pohotovosti stranou pošeptal, že to nebylo tak strašné a že matky tyhle věci obvykle vnímají citlivěji. Oko vyčistil a štkající manželku ujistil, že - až na velmi nepravděpodobné případy - se nemůže absolutně nic špatného stát. Do následné diskuse ohledně těch velmi nepravděpodobných případů se ovšem tak nešťastně zapletl, že dostal Jardu takříkajíc na hranu propasti. Tam by nejspíš i zůstal, kdyby se v neděli nepustil tajně znovu do práce a nezkusil svařit hliníkovou lavici. Následný požár v garáži a puch v celém domě se už bohužel nedal vysvětlit v rámci běžné rodinné komunikace, přestože Jarda tvrdil, že měl vše celou dobu pod kontrolou.

Majkl byl vlastníkem suverénně nejpohlednějšího přístroje, jakoby vystřiženého přímo z reklamního letáku. Jeho nablýskaný povrch se sice při doteku podezřele prohýbal nikoliv nepodoben podlepenému alobalu, ale při opatrné manipulaci to přesto byl úžasný kousek a nebylo prostě možné se s ním skrývat někde v dílně. Po shlédnutí sady videí byl Majkl připraven k veřejnému předvedení přímo před domem. Práce mu šla od ruky a kov od Dušana jako by byl pro sváření stvořený. Kroužek přihlížejících se ovšem poznenáhlu rozšířil o uniformované obdivovatele, kteří se nezajímali ani tolik o svařování, jako spíše o původ jeho ocelových a hliníkových trubek. Hlídač ze sběrného dvora jej bezpečně poznal. Po úhradě škody na materiálu a poškozeném plotu si mohl ponechat svářečku, ovšem bylo mu důrazně doporučeno věnovat se svému koníčku v dílně a pokud možno s materiálem, ke kterému bude mít účetní doklad, na což se strážníci hodlali v budoucnu zaměřit.

Peťa nezažil žádné podobné drama, přesto nakonec dopadl nejhůř. Povzbuzen optimistickým přístupem kamarádů, po shlédnutí kurzu svařování od dvou šikovných Indů a poněkud nešťastně ovlivněn rozečtenou motivační knihou To dáš! pustil se do opravy branky. Podařilo se mu ji sice zničit bez ztrát na zdraví a bez asistence policie, ale výsledkem byla nevyhnutelná nutnost obrátit se znovu na již zavrženého chlapa se svářečkou, který se do našeho příběhu neustále vrací. Nejenže musel zakoupit basu piva a snad půl prasete v podobě různorodých produktů, svoji žádost byl nucen tomu necitovi přednést v jeho domovské hospodě ve vedlejší čtvrti. Čekací doba se prodloužila na měsíc, pokud nedojde ke změně, aneb pořadí oprav určuje řemeslník. Místo branky musel namotat lano a vsadit karton a manželka i děti se na něj nasupeně dívají každé další ráno, kdy musí obcházet celé tři vedlejší domy, aby se dostali na pole za vlastní zahradou.

Dnes ráno byli na tom poli spatřeni první geodeti.